Cejlonská kočka – noční lovec

Cejlonská kočka – noční lovecStále ještě existují na naší planetě nejmenované státy, ve kterých se bohužel na trzích setkáte celkem běžně s kočičím masem na talíři. Bohužel právě Cejlonské kočky se stávají obětí takovýchto praktik poměrně často a ve východní části Asie bývají i nezřídka loveny kvůli kožešině.

Cejlonské kočky, jak jejich jméno napovídá, pocházejí z ostrova Srí Lanky. Do Evropy se dostaly tyto kočky ve druhé polovině dvacátého století, za což vděčí nadšeným italským cestovatelům. Ty zaujala krom jiného i nezvyklou strukturou srsti, kvůli které je místními barbary začasté lovena.


O přesném původu tohoto plemene je toto bohužel známo poměrně málo a na Cejlonu samotném zřejmě nebyly vyšlechtěny cíleně, ale vznikly přirozenými mutacemi a zcela náhodným křížením. Dnes jsou na tomto ostrově velice běžné.

Hledáte kvalitní krmivo pro svoji kočičku?

Už nemusíte. Dánská holistická krmiva Oliver’s si zamiluje

Povahově se poměrně liší od standardu, na který jsme v našich domácích podmínkách zvyklí. Cejlonské kočky jsou totiž hlavně noční zvířata a velice rády šplhají po stromech, kde stráví číháním na ptáky klidně i celý den. Ke šplhání je „Cejlonka“ uzpůsobená i stavbou těla – zadní nohy má totiž silnější a delší než přední a celé tělo je v porovnání s jinými kočkami poměrně dosti drobné. Stojí za zmínku i to, že toto plemeno se řadí mezi vůbec nejmenší kočkovité šelmy světa, společně s takzvanou kočkou černonohou (ta se vyskytuje běžně v Africe, nejde ale o samostatné plemeno, je to totiž volně žijící kočkovitá šelma).

Cejlonské kočky jsou charakteristické svou zvláštní srstí – tu nalezneme v nejrůznějších odstínech od skořicové přes modrou až po želvovinovou. Žádné striktní pravidlo pro barvu srsti neexistuje. Nezbytný je však takzvaný ticking, tedy specifická kresba jednotlivých chlupů – nejsou kompaktně monochromatické, ale jejich barva se liší na různých místech, tmavší je u těla. Na hlavě, ocase a nohou nalezneme zřetelné žíhání, takže na těchto místech je srst lidově řečeno „mourovatá“. Zřetelná je i podoba s kočkou bengálskou, se kterou je ostatně i tak trochu ve vzdáleném příbuzenském vztahu.

Na péči člověka není Cejlonská kočka nijak zvyklá, bez jakýchkoliv problémů se o sebe, podobně jako ve své domovině, postará klidně i sama. Mláďata se rodí běžně v doupěti nebo na vyvýšených skrytých místech (mj. i na půdách, jak bylo typické pro venkovské kočky ještě před pár desetiletími). Samice mívají ve vrhu „jen“ jedno až dvě koťátka, která je možné si snadno ochočit a přivyknout lidské společnosti. Divoká stránka tohoto kočičího plemene ale bude s největší pravděpodobností v dospělosti přeci jen vítězit…
A pokud byste chtěli tuto šelmičku spatřit alespoň v ZOO, zajeďte si do Ostravy nebo do Liberce.

Cejlonská kočka – noční lovec

Ohodnoťte tento článek

Může se Vám líbit...